O co nám ve skutečnosti jde?

Všichni občas přemýšlíme o tom, co děláme a proč to děláme? K čemu to naše snažení je? Jak je nebo není naše jednání prospěšné pro nás a pro naše okolí. Někdy máme tendenci místo sebe řešit své okolí a ostatní lidi. Komentujeme jejich příspěvky na LinkedIn, Facebooku, někdy je napíšeme a mnohdy si je necháme pro sebe, nebo je probereme s kolegy u kávy. A co nás k tomu vede? Z jakého důvodu máme potřebu něco nebo někoho komentovat?

Nabízím další možný pohled na naše chování a jednání. Ať už v pracovním či v soukromém životě. S pochopením vlastního nastavení se nám otevírá cesta k rovnováze, která se projeví nejen v soukromí, ale následně i v pracovním životě každého z nás.

Vzhledem ke skutečnosti, že v sobě máme tři úrovně vědomí a každá rovina vědomí má svou roli, je dobré vědět, která složka naší osobnosti nás "právě ovládá", která ovlivňuje naše chování a která zrovna v danou chvíli "může" za naše reakce.


Vždy jednáme na základě svého pocitu

Vždy jednáme na základě svého pocitu, který máme v dané situaci. Přijde nějaká situace, která v nás vzbudí určitý pocit, tento pocit v nás vyvolá emoci. Na základě této emoce začneme jednat. Něco řekneme, uděláme - začneme zvyšovat hlas, odejdeme z místnosti, začneme křičet nebo se začneme smát. Toto všechno jsou reakce na danou situaci a na pocit, který to v nás vyvolalo.

SITUACE - něco se děje, např. někdo do mne neurvale strčí v tramvaji

VYSVĚTLENÍ - NÁZOR - nějak si vysvětlím to, co se právě děje a vytvořím si na danou situaci svůj vlastní názor, proč se mi to děje, v případě, že to vyhodnotím negativně, spustí se mi negativní pocit

POCIT - EMOCE - nějak se v dané situaci cítím a na základě svého pocitu jednám

JEDNÁNÍ.

Ve skutečnosti nám všem jde o jedno a to samé. Mít dobrý pocit. Mít dobrý pocit ze všeho, co děláme. Dobrý pocit je naše meta. My se chceme cítit dobře. A je to v pořádku, je to přirozené. Ve chvíli, kdy přijde špatný pocit, něco v nás nám velí, abychom ho okamžitě upozadili, zatlačili. Nejsme zvyklí o pocitech mluvit a pak máme tendenci je přehlížet. Navenek se může zdát, že je vše v pořádku a nic se neděje. Funguje v nás příkaz "musím se vyhnout špatnému pocitu!", "musím mít dobrý pocit!". A když vyhnout, tak teď hned.


Podvědomí jsou naše zkušenosti vycházející z prožitků zejména raného věku - tedy zejména z dětství. Každý takový prožitek je spojený s nějakým pocitem a emocí a ty jsou zapsané tak hluboko, že si je neuvědomujeme - proto podvědomí, někdy nazvané také jako nevědomi.

Vědomí je všechno to, co máme naučené - znalosti a dovednosti.

Nadvědomím pak, zjednodušeně řečeno, nazýváme intuici. Něco v nás nám říká udělej to, nechoď tam, mlč atd. Nejsme schopni to racionálně vysvětlit, prostě to tak je.

Zajati v egu

Otázka je, z jakého důvodu nemáme ten dobrý pocit pořád? Co nás neustále vede k tomu, že pro jeho dosažení musíme něco dělat.

Důvodem, proč nemáme stále dobrý pocit, je naše ego. Ego, které je naší nedílnou součástí a díky kterému jsme neustále poháněni dopředu. Ego je naším pomocníkem a současně je naším největším limitem. Vlastnosti ega jsou především srovnávání, potřeba ocenění od druhých, očekávání, závist, ponížení, pocit selhání, zrada, lež, přetvářka. To, co nás ovládá, je strach našeho ega.

Naše srovnávání s ostatními je de facto naše každodenní činnost. Příkladů srovnávání najdeme v našem životě nespočet. Srovnáváme se s kolegy, s lidmi kolem sebe, dokazujeme si kdo je lepší, kdo je horší. A důvodem je, že vždy potřebujeme najít někoho, kdo je v našem vnímání horší, než my, abychom se sami mohli cítit dobře. Díky srovnávání si dodáváme naši vlastní hodnotu, která nám v danou chvíli chybí.


Příčina zklamání

Očekávání jako další vlastnost našeho ega je také velkým tématem, které nás neustále provází. Očekávání můžeme definovat jako námi vytvořenou představu, která je ideálním stavem reality, ve které se budeme cítit dobře.

Očekávání jsou směrem k sobě i směrem ven - k ostatním lidem. Očekávání k sobě můžeme mít například - splním stanovené cíle, budu mít vysokou úspěšnost na schůzkách, ale i osobní - zhubnu na svou ideální váhu, začnu jíst zdravě, začnu sportovat, začnu studovat cizí jazyk apod. Ale také máme očekávání směrem ven, např. pracuji přesčas a můj nadřízený mne pochválí, dostanu adekvátní odměnu za můj nadstandardní výkon, můj partner/ka si všimne, co všechno pro něj/ni dělám, bude mne za to mít rád/a apod.

Když očekávání naplňujeme - ať už jsou naše vlastní nebo jsou to očekávání někoho jiného na nás, pak se cítíme dobře. Říkáme si, že takhle je všechno v pořádku. Ale co když očekávání naplňována nejsou? Co se s námi děje? Jednoduše jsme zklamaní. Veškerá nenaplněná očekávání zákonitě vedou k vlastnímu zklamání.

Zklamání pro nás znamená špatný pocit. A když máme špatný pocit, začneme dělat všechno možné, abychom měli zase dobrý pocit. A jedeme zase ve známém kolečku, jehož jediným cílem je za každou cenu získat dobrý pocit. V honbě za dobrým pocitem uděláme ledasco.

Obhajujeme své názory, argumentujeme, proč je to zrovna takhle, přesvědčujeme druhé, aby měli stejný názor jako my, vymýšlíme nové interpretace výsledků, apod.


Cesta k sobě a sebepoznání

Dobrá zpráva je, že z tohoto pomyslného kruhu vede cesta ven. A kudy? Prvním krokem je, věnovat pozornost tomu, co se s námi v daných situacích děje, jaké máme pocity a jakým způsobem na ně reagujeme. Jakmile si toto uvědomíme, jsme připraveni na další krok směrem k naplnění svého štěstí. Věci se nám dějí proto, abychom si je mohli uvědomit. Každá situace nám umožňuje přetvořit nás samotné.

  1. V klidu si projít to, co se během dne stalo. Jaké jsem prožil situace, jak jsem se u toho cítil, jak jsem reagoval.
  2. Neřešme, jak se v daných situacích chovali ostatní, ale my sami. Je hodně důležité, být k sobě pravdivý.
  3. Všechny tyto analytické rozhovory mě vždy dovedou k sobě samotnému, vlastní vnitřní hodnotě. Dovedou mě k poznání, jak já vnímám sám sebe takového, jaký jsem.

Jakmile se vydáme cestou sebepoznání, pak počítejme s tím, že se jedná o proces.

Stojí za to vědět, že zrakem vnímáme jen 8% existujícího světelného spektra. Tzn., že 92% skutečnosti vůbec nevidíme, nevnímáme! Zbytek skutečnosti si tedy neuvědomujeme. Na základě našich 8% interpretujeme realitu. S tím, že ale víme, že těch 92% existuje. Každou vteřinu nevědomě přijmeme a do svého mozku uložíme 11 tis. vjemů - o tom ale nevíme! Vědomě vnímáme jen 9 vjemů za vteřinu (jsme tedy na necelé tisícině = jedna promile). Každý den se vědomě, ale hlavně NEVĚDOMĚ, rozhodujeme, čemu budeme věnovat svou pozornost.